To jsem asi trošku přehnala

Tak tuhle větu jsem si říkala asi tak tři dny po mém posledním bosoběhu a pak jsem si ji ještě několikrát zopakovala v následujím týdnu, kdy jsem vůbec nemohla došlápnout na jednu nohu. Důvod? Pohmožděnina a asi šest centimetrů dlouhý velký puchýř na šlapce. Docela si umím představit, co si asi teď říkáte - pár reakcí jsem si i vyslechla. Na druhou stranu, jsem se teď k tomu nemusela přiznávat a dále psát o tom jak je bosoběhání jenom super, což by asi nebylo úplně fér hlavně vůči těm, kteří o bosoběhu teprve uvažují. 

Pokusy a omyly k novým věcem patří a jak se říká: "Kdo nic nezkusí, ten nic nezkazí". Důležité pro mě je, se z chyb poučit a snažit se je neopakovat.

Byl to ale moc hezký běh, cítila jsem se celou dobu dobře. Vybrala jsem si novou trasu, která se mi (až na pár zádrhelů) hodně líbila. Na mé bosé nohy to ale asi byla trasa trochu náročná. Uběhla jsem 8,2 km, což není zas až tak hodně, proto si myslím, že větší podíl na mém zranění měl terén, délka to jen podpořila. Běžet tuto vzdálenost na jiném povrchu, tak by to asi bylo v pohodě. 

Noha už ve fázi hojení.

Ten nejhorší úsek, asi jeden kilometr dlouhý, mě čekal hned na začátku běhu. Nezpevněná cesta vysypaná drobným štěrkem, říkám mu štěrčíček, je dle mého názoru, ten nejhorší povrch pro bosoběh. Tam jsem zřejmě nohu poškodila a potom už se to celou cestu prohlubovalo a zhoršovalo. Přesto jsem přímo při běhu žádný problém téměř necítila. Po tom zrádném štěrku jsem běžela po hlíněné cestě, po poli, po trávě a po lesní cestě, to vše bylo v pohodě a příjemné. Závěrečný úsek byl trošku horší - asfaltová cesta, což na bosoběh taky nic moc a tady už jsem cítila lehké štípaní, ale opravdu jen mini - myslela jsem si, že se jedná o trn nebo o nějakou drobnou prasklinku - nechtělo se mi to při běhu řešit a ani mě to neomezovalo.

Doma jsem samozřejmě nohu zkontrolovala, ale kromě zarudlého místa jsem nepozorovala nic zvláštního, což mě potěšilo - žádná krev, žádné trny :-). Druhý den to bylo taky v pohodě, jen zarudlá větší modřina, ale bolest skoro žádná. Den třetí byl krizový. Na nohu jsem vůbec nemohla došlápnout a přes tu červenofialovou podlitinu se nalil obrovský puchýř. Trvalo to asi týden než jsem opět mohla normálně chodit. Blbé bylo, že jsem ten týden nemohla nejen běhat, ale ani jinak cvičit, s výjimkou břišňáků :-).

Z extrému do extrému - jak by taky někdo mohl říct.

Určitě mě ale tento zážitek od bosoběhání neodradí, na to se mi to moc líbí a nechci se tak lehce vzdávat. I přesto si myslím, že se k bosoběhu vrátím až zase na jaře, pokud tedy nebude extra teplé babí léto. Po vymrzlé zemi se mi bez bot běhat opravdu nechce, nerada bych se pro změnu třeba nachladila. Hodně jsem začala uvažovat o pětiprstých botkách - fivefingers. Myslím, že na období podzim a jaro by pro mě mohly být dobrou variantou. Je jich ale hodně druhů, tak budu muset pořádně nastudovat, který si případně vybrat. Cena totiž není zanedbatelná, bohužel. 

Tímto bych svůj druhý bosoběhací článek uzavřela, už teď mám ale rozepsaný třetí - pár příjemných a nepříjemných postřehů o bosoběhání. 

Budu se těšit a vy snad také :-).