Není to tak dávno, kdy jsem byla skálopevně přesvědčená, že závodění v běhu už mám dávno za sebou (v mládí jsem se totiž nazávodila až až). Ale jak se říká: “Nikdy neříkej nikdy”. A tak se stalo, že jsem se na prvního máje vydala opět závodit. Jako svůj první závod po 20 letech jsem si vybrala druhý ročník Hukvaldské desítky.
I tak jsem se ale rozhodla, že závody “na domácím hřišti” (jak to trefně nazvala Pat) si nenechám ujít. Většinu trati (až na dva úseky) jsem znala, takže jsem zhruba věděla, do čeho jdu. A i když se běželo převážně po asfaltu, což zrovna moc nemusím, trať byla pěkná.
V neděli ráno jsme se celá rodina vydali na golfové hřiště, kde to všechno probíhalo. Součástí totiž byly i dětské závody a holky se moc těšily, že si taky zaběhnou.
Já jsem na trať vyrazila spolu s celým houfem nadšenců přesně v deset hodin. Jelikož neumím běhat moc rychle, bylo mi jasné, že mě většina davu brzy po startu převálcuje. Ale to nebylo nic, co by mě nějak rozhodilo. Měla jsem to tak totiž vždycky - po startu někde u konce a pak se pomalu propracovávat dopředu. Navíc jsem se bála, abych start moc nepřepálila a pak pod prvním kopcem neodpadla.
I tak mě ale lehce šokovalo, když mi hodinky po prvním kilometru zapípaly a ukázaly tempo, o kterém jsem si do té doby myslela, že bych nedokázala vyvinout ani kdyby mě honila smečka rozzuřených psů. Když na druhém kilometru bylo tempo ještě o něco rychlejší, začala jsem pochybovat o tom, že do cíle vůbec doběhnu. Nicméně když se objevilo první stoupání, běželo se mi docela dobře a začala jsem sbírat skalpy :). A tak to pak bylo v podstatě u každého stoupání. Kopce mi totiž nevadí. Zato dlouhé rovinky nebo mírné seběhy mi moc nejdou.
I přesto se mi podařilo propracovat se až na čtvrté místo a slečna na třetím byla na dohled. Pak se mi rozvázala tkanička a slečna mi v seběhu dost utekla. Za nějakou dobu se mi ji ve stoupání ještě podařilo doběhnout a na vršku i předběhnout, ale bylo mi jasné, že mě asi zase brzy vezme, protože následovalo asi 1,5 km mírně z kopce nebo po rovině. A taky že jo. Po chvíli se kolem mě slečna prohnala laním skokem a za chvíli byla pryč.
Poslední kopec před cílem byl docela výživný, navíc po silnici, ale hecla jsem se a už jsem před sebe nikoho nepustila (a že už mi nějaká paní dýchala po tom dlouhém seběhu za krk).
Co bylo ale vůbec nejlepší, byly moje dvě zlatíčka, které mě povzbuzovaly v cílové rovince. “Mamko, mamko” neznělo nikdy líp :).
Celý závod se mi moc líbil a byla jsem sama se sebou spokojená (a taky překvapená).
Ještě nesmím zapomenout zmínit můj podpůrný tým tvořený Pat, která se rychlostí blesku přesouvala (i s dětmi) po trati a fotila jak o život. Největší radost mi ovšem udělala, když jsem jí na jednom úseku zmínila, že bych potřebovala kapesník a když jsem kolem ní běžela podruhé, kapesník už pro mě měla připravený. Tomu se říká servis :).
Další závod, na který se chystám je Valašský hrb, kde poběžím 20 km a hlavně v lese. Už se moc těším a jsem zvědavá, jak se s tím poperu.
Mějte se krásně.
Skyler
Žádné komentáře:
Okomentovat