Trailový kemp v Dolomitech

K napsání následujícího článku se chystám už čtrnáct dní. Ne že by nebylo o čem psát, naopak zážitků je tolik, že kdybych chtěla popsat vše, byla by z toho minimálně malá kniha, ale do sáhodlouhého psaní se mi moc nechce (na to je moc vedro). Na druhou stranu by byla veliká škoda, nepodělit se aspoň o pár zážitků z našeho trailového kempu v Dolomitech, kam jsme s Gabčou vyrazily koncem července.

Jak už jsem psala nesčetněkrát dříve, nesnáším běhání po silnici. Mám ráda běhání v lese a miluju běhání v horách. A tak, když se naskytla příležitost vyrazit na trailový kemp do Dolomit, neváhala jsem ani chvilku a začala jsem plánovat. Hned mi bylo jasné, že když o kempu řeknu Gabči, bude stejně nadšená a půjde do toho se mnou. Pak už bylo potřeba jen informovat rodinku a na inkriminovanou dobu zajistit hlídání. Všechno klaplo a my se tak s Gabčou ocitly jedno středeční ráno v Brně na parkovišti a soukaly se do auta se třema neznámýma klukama. Cestou jsme se pak potkali s druhou partou ve druhém autě (opět samí chlapi) a vyrazili jsme směr Itálie.

Do Canazei, což byl cíl naší cesty, jsme dorazili v podvečer, a i když byl původně v plánu ještě menší výklus, nakonec se nekonal a místo toho se šlo na pizzu.

Den první

První den bylo na pořadu dne proběhnutí trasy Dolomites Skyrace. Samotný závod se konal v sobotu, takže trať už byla vyznačená a my mohli vyrazit. Nebylo třeba nikam spěchat nebo se honit, ale šlo se pěkně na pohodu a naše osmičlená skupinka se tak po chvíli rozdělila na tři partičky.

V Dolomitech, a přímo na Piz Boe, kudy vedla trasa závodu, jsem byla asi před patnácti lety na ferratách, takže jsem zhruba měla představu, jak to bude asi vypadat. Trať měla mít 23,5 km s převýšením 1 950 m (12 km nahoru, 11,5 dolů).  Jelikož Gabča vůbec netušila do čeho jde, raději se nikam nehnala a spolu s Honzou a Pepou to jistili zezadu. Naopak rychloběžci jako Robert, Marek a Honza nám za chvíli zmizeli z dohledu. Já jsem utvořila tandem s Ondrou a běželi jsme někde mezi. Kde se dalo, tam jsme běželi, ale když se před námi objevila sjezdovka, přešli jsme do chůze a v klidu se prokecali až nahoru. Výhledy po okolí byly nádherné, takže jsem neustále fotila a fotila.

 
 Když jsme se vyškrábali suťovištěm z Passo Pordoi (2 230 m) na Forcella Pordoi Refuge (2 829 m), kde je chata s občersvením, už tam seděla parta našich rychloběžců. Taky jsme se trochu občerstvili (nějak jsem neměla hlad, takže mi stačila jedna tyčinka a plechovka koly) a vyrazili společně na Piz Boe. V tomto úseku už bylo mnohem více turistů, protože je možné sem vyjet i lanovkou. Ale i tak to byla paráda, běželo se krásně a hlavně ty výhledy byly úžasné.

 

 

Když jsme dorazili na Piz Boe, docela se zamračilo a vypadalo to, že možná i sprchne. Moc jsme se tu nezdržovali, hodili společné vrcholové foto (já jsem ještě nafotila všechno okolo) a už se pádilo dolů.

Seběh to byl docela brutální a hodně technický, ale moc se mi líbil. V této části trati jsem se cítila neskutečně šťastně a doslova jsem se nemohla všeho kolem sebe nabažit. Byl to pro mě jednoznačně nejlepší běžecký zážitek a splněný sen.

 

Hodinky ukazovaly, že už běžíme přes čtyři hodiny, ale pocitově jsem se zas tak unaveně necítila. Nicméně po tom, co jsem asi 5x za sebou zakopla, bylo jasné, že tělo už unavené je. I tak jsem ale běžela dál. Tentokrát jsem běžela s Honzou a Ondra byl někde kousek před náma. Robert a Marek už byli tou dobou asi zpátky v penzionu :).

Když jsme doběhli do Canazei, hodinky hlásily 5 hodin pohybu a 26 km (celkem jsme toho za ten den naběhali/nachodili kolem 30 km). Byla jsem příjemně unavená, z celé trati absolutně nadšená a měla jsem hroznou chuť na zmrzlinu (ano, neměla jsem hlad, ale potřebovala jsem studenou zmrzku).

Zbytek dne se odpočívalo, zašli jsme na výborné italské kafe a večer jsme opět vyrazili na pizzu, jak jinak.

Den druhý

Druhý den se konal závod - Vertikální kilometr a my jsme se vydali na trať povzbuzovat. Na trať bylo třeba vyrazit do osmi hodin, neboť poté už na ni organizátoři nikoho nevpouštěli. Vzala jsem si k srdci rady "vedoucího zájezdu" Honzy, který tvrdil, že nahoře bude fakt zima a ať se teda pořádně oblečeme. Nejlepší čas vyzkoušet nové zateplené Kari Traa legíny, řekla jsem si. No, legíny super, ale už u startovního oblouku jsem je rolovala a vyhrnovala, co nejvíc to šlo. Vedro bylo jako kráva a před náma brutální kopec. Nahoru to bylo sice "jen" 2,6 km, ale to převýšení bylo fakt husté. Poprvé jsem taky šla s hůlkama a musím říct, že jsem za ně byla moc ráda.

Zhruba v půlce trati už ze mně lilo tak, že jsem odhodila všechny zábrany a i tričko a šla jsem jen v podprdě. Na vrchol a tudíž do cíle jsem se vyhrabala asi za hodinu a půl a chvíli poté začali dobíhat první závodníci. Výhledy byly opět nádherné a dechberoucí a já zase fotila jak divá. Pak jsme se usadili u cílové "rovinky" a povzbuzovali. Klobouk dolů všem, co závod běželi! Nutno podotknout, že české holky běžely výborně a hned dvě se umístily v první desítce.

Jak známo, v horách se počasí může změnit během chvilky a ne jinak tomu bylo i zde. Slunce vystřídaly mraky a než jsem se stihla nasoukat do šusťáků a nepromokavé bundy, už pršelo. Taky se docela ochladilo a já jsem tak mohla aspoň na chvíli ocenit zateplené legíny :). Záměrně píšu "na chvíli", protože když jsme sbíhali dolů, pršet brzy přestalo a zase bylo vedro. Aby se dolů nemuselo stejným krpálem, byla organizátory závodu vyznačená trochu schůdnější trasa, která měla asi 4 km a moc pěkně se po ní běželo (a fotilo).

Odpoledne se neslo v poklidném duchu. Zašli jsme se podívat na vyhlášení výsledků Vertikálního kilometru, na zmrzku (na pivo, na kafe), večer tradiční pizza a pak slavnostní zahájení Dolomites Skyrace.

Den třetí

Třetí a poslední den bylo v plánu povzbuzování na Dolomites Skyrace. Autem jsme dojeli do Passo Pordoi a odtamtud jsme si vyběhli už známým suťákem na Forcella Pordoi Refuge, kde byla pro závodníky přichystaná občerstvovačka. Nahoru jsme se tentokrát dostali poměrně rychle (45 minut) a to i včetně přestávek na focení :). Jak řekl Honza: "Rubali jsme jak horníci z dolu Láz".

 

Na Forcella Pordoi Refuge bylo živo a veselo a jakmile zašlo slunce tak i docela zima. Jenže já po tom, co jsem se předešlé dva dny vždy navlíkla až moc, jsem se rozhodla tentokrát vyrazit v sukni. Nebudu kecat, chvilkama mi byla docela kosa, ale hoši italský vyhrávali jak na diskotéce a tak jsem se zahřívala poskakováním a kroucením se do rytmu disko hitů. A když mi byla už fakt velká zima, zaplula jsem do chatky a dala si bombardino. Tam jsem zjistila, že z okýnka vidím přímo na občerstvovačku a probíhající závodníky a byla jsem spokojená a hlavně v teplíčku.

Venku byla úžasná atmosféra a jakmile začali přibíhat první závodníci, kotel doslova vřel.

Původně jsme si mysleli, že si po povzbuzování ještě jednou zaběhnem na Piz Boe, ale byla docela mlha a tak jsme se vydali jen kousek k Sas de Pordoi, kde je stanice lanovky. I zde byly úžasné výhledy, které bylo potřeba řádně zdokumentovat.

 

Potom už jsme jen seběhli zpět dolů do Passo Pordoi (seběh netrval víc jak 20 minut), na parkovišti se převlékli, naposledy se pokochali majestátními horami všude kolem nás, a vyrazili domů.

Jak už jsem psala, kemp byl opravdu skvělý a já jsem neskutečně vděčná, že jsem se ho mohla zúčastnit. Největší díky patří klukům z Trailrun.cz, kteří celou akci zorganizovali a samozřejmě všem, kteří se kempu účastnili, protože se sešla moc fajn partička a jen se mi potvrdilo, že běžci jsou prostě pohodáři.

Pro více fotek koukněte na náš Facebook a nebo můžete navštívit i FB Trailrunu, kde doporučuji shlédnutí videa "s kamzíkem" :))).